in

Jak to vypadalo u městského hrdelního soudu

Zločinec se mohl do vězení dostat několika cestami. Buď byl dopaden při činu, nebo jej uvěznili z nařízení vrchnosti, krajských hejtmanů, vůle městské rady či na základě soukromé žaloby. Pro pachatele byla přece jen snadnější cesta k úniku ve velkých městech, zatímco na venkově byl podezřelý každý cizí člověk. K zostření vazby se používalo pout na ruce, na nohy, i kombinovaných. Kombinovaná pouta na rukou i nohou byla spojena řetězy. Nejčastěji se zamykala visacími zámky. Bederní pouta, tzv. obruče, zapuštěná do zdi, sloužila k disciplinárním trestům. K základnímu vybavení věznic náležely i dvoudílné klády. Nicméně, ani tato opatření mnohdy nezabránila útěkům.

Po předběžném výslechu byla sestavena žaloba a přednesena v zasedání městské rady. Po zvážení všech okolností a faktů rada rozhodla v případě, že šlo o závažné trestné činy, o podání obviněného k útrpnému právu, a to zejména “když řeči pletl a tudy na sebe veliké podezření uvedl”. Nezachránilo jej zpravidla ani dobrovolné přiznáni. Trestní řízení totiž předpokládalo, že takové přiznání je neúplné, že teprve při mučení vyzná okolnosti svého činu beze zbytku a uvede i další delikty a hlavně své “spolutovaryše”. Poté očekával provinilce útrpný výslech. Ať již bylo dobrovolné přiznání obsažné nebo provinilec tvrdošíjně zapíral, svedli jej téměř vždy do mučírny a tam jej vyslýchali podle předpisů tortury. Z útrpných výslechů byly zpravidla vyloučeny osoby vyšších stavů, mučeny neměly být děti, staří lidé, dušeně nemocní, němí, hluší, těhotné ženy a ženy v šestinedělí.

V českých zemích se užívalo tortury od čtrnáctého století. Pavel Kristián z Koldína v 16. století její zásady shrnul ve svém zákoníku (Práva městská království českého), kde také upozornil soudce, že: “mučením a trápením ne vždycky se má věřiti. Právo zajisté útrpné jest věc nejistá, nebezpečná, kterážto pravdu častokráte zklamává. Mnozí zajisté trpělivostí, snesitelností, tvrdostí a svou urputností všecka trápení a muky vytrpěti umějí a ničemu přiznati se nechtějí. Jiní zase jsou v tom netrpěliví, takže všecko raději i na sebe i na jiné lháti budou…”

Někdy vykonalo své již ponuré prostředí mučírny, představení kata a jeho mučících nástrojů. Způsob mučení nebyl jednotný. Teprve hrdelní řád Josefa I. na počátku 18. století definoval stupně mučení, které postupně seřadil. Útrpných výslechů se účastnili delegovaní konšelé, rychtář, písař a kat se svými pacholky. V případě, že byli zajištěni svědci a spoluviníci, pak se u řebříčku uskutečňovala jejich konfrontace. Pokud delikvent vydržel veškeré mučení a nepřiznal se, byl zpravidla osvobozen. Pravda takových osob nebylo mnoho. Ze zápisů smolných knih vyplývá, že mezi nimi převažují ženy. Snad proto, že psychika je vybavena větší odolností vůči stresovým situacím, či dokáží lépe snášet bolest než muži.

Hodnotit

Jeden komentář

Komentovat

Napsat komentář

Kompilace idiotů a nešťastníků *67*

Pauza na kávu