in

Křesťané na Blízkém východě

Když Arabové v 7. století dobyli oblast Blízkého východu, většina místního obyvatelstva se hlásila ke křesťanství. Zdejší křesťané až na výjimky nové vládce vítali (představovali pro ně výhodnou změnu oproti tuhé byrokracii Byzantské říše) a některé křesťanské komunity zaznamenaly značný rozkvět. Ovšem z dlouhodobého hlediska pro křesťany muslimská invaze znamenala katastrofu. Od 8. století podléhala křesťanská populace Blízkého východu postupné arabizaci.

Po příchodu křižáků na konci 11. století do Sýrie a Palestiny s nimi místní křesťané zahájili širokou a plodnou spolupráci. Významné bylo především spojenectví s Armény (jejichž království v Kilíkii se nacházelo na území při hranicích dnešního Turecka a Sýrie u pobřeží Středozemního moře) a arménští válečníci bojovali po boku rytířů se znakem kříže v nejedné bitvě. Spolupráce s křižáky přinesla místním křesťanským komunitám nový rozkvět, ale po porážce křižáků přišla pomsta a i dnes v muslimském prostředí žije obraz křižáků jako agresivních dobyvatelů a místních křesťanů jako jejich “historických spojenců”.

Další dobyvatelé vtrhli na Blízký východ ve druhé polovině 13. století. V roce 1258 padl Bagdád a s ním i abbásovský chalífát; Sýrii zaplavila mongolská vojska o dva roky později. křesťané dobyvatele vítali, neboť slibovali rovnost všech náboženství v právě se rodící veleříši od Číny po Evropu. Nejdelší a nejplodnější zkušenost s Mongoly měli díky svým misiím v Asii asyrští nestoriáni, kteří také na příchodu mongolských válečníků v příštích letech nejvíce profitovali.
Muslimské obyvatelstvo však tuto spolupráci neslo velmi nelibě a během znovudobývání Sýrie docházelo k častým masakrům křesťanů, stejně jako za protimongolských povstáních v Mezopotámii. Situace se zhoršila po přijetí islámu jako státního náboženství mongolské říše v roce 1304. Ihned byla zavedena zvláštní daň pro křesťany, nošení odlišných oděvů, zakázány stavby nových kostelů a bořeny četné staré. Ve druhé polovině 14. století se situace křesťanů dále zhoršila. V letech 1357-1403 Arméni podléhali tlaku a prohrávali jednu bitvu za druhou (bylo zničeno a vyvražděno mnoho arménských měst). Co zbylo to vyvrátil a zničil Timur Lenk, známý svoji nevýslovnou krutostí ke křesťanům.

Po dobytí Blízkého východu Osmanskou říší se situace rozhodně nezlepšila. Islámská doktrína, která tvořila ideový základ osmanského státu, byla k vyznavačům jiných náboženství poměrně tolerantní, nicméně jim nezajišťovala plnoprávný společenský status. K perzekucím jinověrců docházelo sice zřídka, ale vysoká míra diskriminace byla běžná a nevěřící měli druhořadé postavení. Křesťané a židé neměli stejná práva jako muslimové. Daňový systém je znevýhodňoval, sice se na ně nevztahovala povinná vojenská služba, museli místo však toho platit velmi vysoké výkupné ve formě daně z hlavy. Zákon jasně stavěl muslimy výše než nemuslimy – pěkně je to vidět na příkladu nošení zbraní – zatímco muslim se svými zbraněmi mohl veřejně honosit, pro křesťana platil zákaz vůbec je vlastnit.

V 19. století se Osmanská říše začala měnit a v roce 1839 byla pod nátlakem evropských zemí zahájena reforma, která ji měla přetvořit v občanskou společnost, ve které měli nemuslimové stejná práva jako muslimové. Byli zbaveni povinnosti nosit odlišné oděvy, bylo jim povoleno nosit zbraně a dokonce mohli sloužit v armádě. Řada tehdejších evropských cestovatelů považovala Osmanskou říši za doslova ráj toho, co se dnes nazývá multikulturalismem. Vypadalo to, že pod taktovkou a nátlakem západních demokracií vzniká nový demokratický stát.

Jenže to bylo jen vnější pozlátko. Většinové muslimské obyvatelstvo souhlasilo s multikulturním státem jen pokud mělo nadřazené postavení a zrovnoprávnění křesťanů se mu pranic nelíbilo a zavedené soužití se měnilo v nenávist, umocňovanou lepším vzděláním křesťanů i jejich obchodní zdatností.

Výsledkem byla katastrofa křesťanů v první polovině 20. století. Ještě na začátku dvacátého věku tvořilo křesťanské obyvatelstvo 20% populace Blízkého východu. Dnes jsou to pouhá 3% (podle optimistických názorů).
V letech 1914-1923 došlo k téměř totální destrukci tří největších křesťanských společenství – Arménů, Asyřanů a Řeků – osmanskými Turky.

Po pádu Osmanské říše převzaly vládu nad oblastí koloniální mocnosti, jejichž přístup se dá popsat takto: Evropa musela dostát svému morálnímu závazku a pozvednout morální a materiální úroveň obyvatelstva. To, čeho skutečně britští a francouzští kolonizátoři dosáhli, bylo, že na daných územích navodili a ponechali bez řešení sociální, politický a ekonomický zmatek s extrémně slabou, ba neexistující infrastrukturou. Přičemž v rukou svých společností ponechali především naleziště ropy. To vše vedlo k ustanovení autoritářských režimů, společenskému neklidu, konfliktům a všeobecné zahořklosti k Západu. Kterýžto pocit ještě umocnil po II. světové válce vzniklý Izrael a palestinsko-izraelský konflikt. V tomto nejdéle trvajícím ohnisku napětí zastávají blízkovýchodní křesťané spíše propalestinské stanovisko (před vznikem státu Izrael žilo v Palestině 15% křesťanů – dnes méně než 2%).

Situace křesťanů se katastrofálně zhoršila v roce 2003, kdy byl západními koaličními vojsky pod vedením USA napaden Irák, dále v roce 2011 – kdy započala revoluční “demokratizační” vlna zvaná “arabské jaro” a v roce 2014, zaznamenal vzestup Islámský stát.

V Iráku docházelo k útokům na křesťany ihned po pádu Saddáma Husajna sérií bombových útoků na křesťanské chrámy, útoky na tržiště i křesťanská shromáždění. Do roku 2011 opustilo Irák 350.000 křesťanů – polovina celkového počtu.

Od vypuknutí občanské války v Sýrii se situace dramaticky zhoršila i pro místní křesťany. Na územích ovládaných západem podporovanou “demokratickou opozicí” se stávali pro povstalce snadným terčem, snažili se proto utéci ze svých domovů na území pod vládou Bašára Asada či do zahraničí. Kupříkladu z Homsu, kde žilo 160.000 křesťanů, jich odešlo 159.000. Ze země emigrovalo minimálně 300.000 křesťanů.

Většinová muslimská populace Blízkého východu nepochybně již několik desetiletí prochází fundamentalistickou epochou. Dnešní islámská společenství nesměřují k té vzájemné toleranci, inspiraci a kulturnímu obohacení, jichž dosáhla kdysi v minulosti. Nelze si nevšimnout, že prosazováním své agendy v těchto zemích Západ dané procesy urychluje a provokuje (při invazi do Iráku nechvalně známé tzv. “obrněné misie”, kdy společně s americkými vojáky postupovali militantní evangeličtí misionáři).

V důsledku toho křesťané opouští země v nichž po staletí žili a jejichž dějiny utvářeli.

Hodnotit

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
18+

Výlet na japonskou farmu

Pracovní nehoda *30*