in

Potopení holandského parníku Rooseboom

Několik dní po útoku na Pearl Harbor začal vpád do jihovýchodní Asie. Japonci se vylodili v Malajsii a zaútočili na Singapur. Britové z ohrožené pevnosti evakuovali tisíce lidí do Indie a Austrálie. Mnohé z nich po cestě potopily japonské ponorky a letadla. Na osudu jedné z lodí si připomeneme tragiku námořní války, ve které skuteční hrdinové nejsou posádky bitevních lodí ani ponorek, ale bezbranní civilisté – námořníci obchodních lodí.

Holandský parník Rooseboom opustil koncem února 1942 Singapur s 500 uprchlíky na palubě. 1. března byla loď vzdálena tři dny plavby od Pedangu na Sumatře. Rooseboom se plavil bez světel a už to vypadalo že se zachrání. Rychlost plavby byla nízká, protože loď byla přetížena lidským nákladem, ještě navíc museli vzít na palubu několik lidí z anglické lodi potopené několik mil od Singapuru.

Kolem půlnoci zasáhla Rooseboom torpéda vypálená z japonské ponorky. Loď se při výbuchu nadzvedla a stovky cestujících, kteří spali na palubě skončily ve vodě. Ti kteří spali v kajutách se ven nedoslali a šli ke dnu i s lodí – vlastně měli štěstí.

Jedním z těch, kteří skončili ve vlnách byl anglický úředník Walter Gibson. Ve tmě se mu podařilo dostat ke kusu rozbitého záchranného člunu a dvě hodiny se jej držel než uviděl kolem plující člun a dostal se do něj. Člun byl katastrofálně přeplněn. Lidé stáli, drželi se jeden druhého. A za člunem se přidržovali a plavali ti, na koho už v člunu nebylo místo.

Když začalo svítat, spočítali, že v člunu pro třicet lidí je jich namačkáno osmdesát. Kromě toho více než padesát lidí zůstávalo ve vodě.

Anglický brigádní generál, který byl rovněž v člunu se ujal velení a shromáždil všechny potraviny a vodu, které byly v člunu. Bylo rozhodnuto vydávat každému po jedné lžíci vody a po kávové lžičce kondenzovaného mléka denně. Během dne trosečníci sbírali úlomky z lodi a navečer se jim za pomoci provazů, tkaniček a cárů látky podařilo sestavit prám, na který se dostalo dvacet lidí. Pod jejich tíhou se jim prám ponořil až po pás. Pak loďka zamířila k Sumatře.

Lidé plavící se na prámu všichni zemřeli během prvních tří dní. Slunce je spálilo od pasu nahoru, ve vodě si nemohli sednout ani lehnout. Velitel chtěl, aby se střídali s lidmi v loďce, ale nikdo z člunu nechtěl opustit své místo a jít na prám, kolem kterého kroužili žraloci. Koncem třetího dne zůstal na prámu naživu jediný muž. Vzali ho na člun, kde zemřel.

Hlad je přestal trápit po prvních pár dnech, neboť šílenství žízně jej přehlušilo.Velitel jim zakázal pít mořskou vodu, když však nastala tma, lidé ji pili potají. Čtvrtý den zešílel první námořník a skočil do moře.

Na palubě člunu se zhoršovala kázeň, jestliže si lidé v prvních dnech dokázali zachovat lidskou důstojnost, pak za týden už nad ní zvítězil pud sebezáchovy. Přidělování vody se stalo hrozným ceremoniálem – všichni žárlivě sledovali generála rozdávajícího dávky. Z člunu začali lidé mizet. Někteří se sami rozhodli ukončit svůj život skokem mezi žraloky, jiným, zvláště těm slabším, do vody pomohli jejich sousedé. Ostatní dělali, že nic neviděli – vždyť na člunu pak bylo více místa a lžíce vody navíc.

Zástupce kapitána na tom byl velmi špatně a nehnutě ležel s hlavou na klíně své mladé ženy. Náhle se jí vytrhl a skočil do moře. Jeho žena jej chtěla zachránit a skočila za ním. Nepodařilo se jí jej zachytit a chtěla se vrátit. Muži na člunu se jen mlčky dívali jak se topí. Téhož dne zemřel i generál, který se s pistolí v ruce snažil udržet pořádek. Byl jediný koho pohřbili – jeden z důstojníků nad jeho tělem pronesl modlitbu a pak jej svrhli do moře.

Zatímco všichni sledovali pohřeb generála ozval se křik. Zbývající vodu ochraňoval holanský kapitán Rooseboomu a vrhl se na něj jeden z anglických úředníků a probodl jej dýkou, pak se plechovkou kondenzovaného mléka v ruce a s šíleným smíchem na rtech vrhl do moře. Utopil se a v rukou třímal svou nesmírně cenou kořist.

Velení na člunu převzal anglický podplukovník, avšak desátý den, když došla poslední voda najednou zmizel. Podezření padlo na pět javánských námořníků, kteří seděli na zádi. V noci bylo rozhodnuto. Za svítání se sedm Angličanů vrhlo s noži v rukou na Javánce a vyhodili je přes palubu.

Jedenáctý den pak bylo na člunu posledních dvacet lidí. Měli dost místa a bezmocně leželi na dně lodě, ukrývali se před sluncem oděvy těch, kteří zemřeli. Z žen už zůstala naživu jen mladá Číňanka, která se chovala tak důstojně v tomto plovoucím blázinci, že bezděčně vyvolávala úctu dokonce i u těch, kteří už ztratiti lidskou tvář.

Začátkem třetího týdne se spustil liják, jako poslední spása ve chvíli, když už nebyla špetka naděje. Následující den je potkalo opět štětí. Menší hejno racků se spustilo na člun. Ptáci tam klidně seděli a lidem, kteří se k nim pomalu blížili nevěnovali pozornost. Z posledních sil racky chytali, trhali na kousky a jedli.

Pak zase začalo peklo. Vedro, slunce, hlad, žízeň.
Teprve dvacátého šestého dne je moře vyneslo na ostrov Siporu šedesát mil od Sumatry. Zbylo posledních šest lidí. Mezi nimi Gibson a Číňanka. Našli je tu rybáři, s nimiž několik dní žili ve vesnici. Pak se na ostrově vylodili Japonci a odeslali je zajateckých táborů. Toto poslední peklo přežil jen Gibson…

Za I. a II. světové války byly potopeny tisíce obchodních, nákladních a rybářských lodí. Až příliš často nepřežil ani jediný muž, který by vyprávěl…

Hodnotit

2 Komentáře
nejlépe hodnocené
nejnovější nejstarší
Inline Feedbacks
View all comments
Anonymní
Anonymní
11 měsíci

5

Tak a teď se z toho dostaň

Nasratý pasažér