in

Bitva u řeky Washita

V létě 1868 kmeny Siuxů, Čejenů a Arapahů vykopaly válečnou sekeru proti bílým přistěhovalcům v Kansasu. Jistě nemuseli bojovat. Nově příchozí jim nabízeli, že mohou přežívat v rezervacích, místo aby se proháněli zemí svých předků a lovili bizony (za pět let už nebude v Kansasu ani jediný z těchto obrovitých turů). Někteří se dali zlákat korálky, přikrývkami a ohnivou vodou, jiní se rozhodli pro boj. Během tří měsíců se několikrát střetli s modrými kabáty (18 vojáků padlo), zabili přes stovku farmářů, znásilnili jejich ženy a tucet nejkrásnějších unesli do svých táborů. Vypálili a zničili řadu obytných a hospodářských budov.

října dostal generál Sheridan (známý svou tvrdostí ve válce severu proti jihu) rozkaz od svého nadřízeného generála Shermana: “Těmto Indiánům, nepřátelům naší rasy a civilizace, nesmí být už dovoleno s námi válčit, všichni rudí obyvatelé Kansasu, kteří neodejdou do rezervací, patří Sheridenovi. Bude s nimi zacházet podle pravidel msty, bez stopy sebemenšího milosrdenství. Generál Sherman předem souhlasí se vším, co s nimi bude provedeno…”. To nebyl pro Indiány moc nadějný rozkaz, neboť právě Sheridan je autorem slavného úsloví, že dobrý Indián je mrtvý Indián. Odpověděl tak na slova komančského náčelníka Tosawiho, který ho jednou při jednání lámanou angličtinou přesvědčoval že: “Tosawi je dobrý Indián”, Sheridanova odpověď zněla: “Jediní dobří indiáni, které jsem kdy viděl, byli mrtví”.

V říjnu přecházejí modré kabáty do útoku. Na Bobřím potoku generál Carr obklíčil Čejeny náčelníka Vysokého býka, přestože se Indiánům podaří nakonec z pasti uniknout, znamená srážka obrat ve válce. Hlavní roli v ní hraje oblíbenec generála Sheridana, generál Custer, zvaný “Poslední kavalír” a jeho sedmá kavalerie.

listopadu opustili kavaleristé útulný zimní tábor a brodili se hlubokým vlhkým sněhem po čerstvých indiánských stopách. Po čtyřech dnech našli u řeky Washita velkou vesnici, zimní ležení náčelníka Černého kotla. Ten přijel do svého stanu teprve 26. listopadu, předtím strávil celý týden v pevnosti Fort Cobb, kde vyjednával přistěhování svého lidu k pevnosti, neboť byl velkým zastáncem míru s bledými tvářemi.

Když ohrnul Černý kotel časně ráno 27. listopadu chlopeň svého vigvamu, uviděl hustou mlhu, kryjící každý pohyb a zvuk. Tábor dosud spal. Vstalo jen pár žen a jedna z nich začala křičet. Zahlédla totiž siluety Custerových jezdců. Náčelník okamžitě pochopil, uchopil svoji pušku a vystřelil do vzduchu, aby vzbudil své spící lidi. Probuzení Indiáni vybíhali ze stanů a a z šedivé tmy uslyšeli hudbu, jejíž zvuk stále sílil. Plukovní kapela vyhrávala na Custerův rozkaz pochod 7. kavalerie – Garry Owen a k táboru se ze čtyř stran blížila hradba jízdy.

Černý kotel, stejně jako několik dalších mužů, vyskočil na koně, vzal do sedla i svou ženu a pokusil se prorazit. Brzo je zasáhlo několik střel a náčelník zůstal ležet ve sněhu, z jeho mrtvoly pak stopaři generála Custera stáhli skalp. Tak skončil svůj život nejhorlivější zastánce míru s bělochy v Kansasu.

Jeho vesnice zatím hořela a plačící děti a ženy hledaly cestu z pekelné výhně. Chladnokrevnější bojovníci se snažili krýt jejich útěk střelbou zpoza stromů a hromad dřeva, ale vojáci brzy ovládli bojiště. Jen po řece unikali jednotlivci i malé skupinky, na sněhu zdaleka viditelné. Major Joel Elliot vyrazil v čele devatenácti mužů za snadnou kořistí. Bylo to naposled, kdy je modré kabáty viděly naživu. K vyvražďované vesnici totiž mířili na pomoc bojovníci z indiánských táborů dále na řece. Major na jednu takovou skupinu narazil a Indiáni vybili jeho jednotku do posledního muže.

Postavy indiánských bojovníků pomalovaných válečnými barvami hemžících se na okolních kopcích znepokojily i Custera. Zaútočil naprosto bezhlavě, neznaje sílu protivníka a nyní jen sledoval, jak se k brodu přes Washitu sjíždějí stále noví a noví válečníci. Nechal rychle spočítat mrtvé, shromáždil zajatkyně (muži byli postříleni na místě), Elliota nechal osudu a rychle nařídil postřílet tisícovku ukořistěných indiánských koní (hotovo za 5 minut) a vydal se na spěšný ústup. Měl štěstí, neboť válečníci z obavy, že by mezitím mohly být napadeny jejich tábory, nezaútočili, ale vrátili se zpět.

Hodnotit

1 Komentář
nejlépe hodnocené
nejnovější nejstarší
Inline Feedbacks
View all comments
HuremHaton
10 měsíci

Bohactvo,tomu še riká LITÁNIE .Milión riadkov ta to jak bestcelér 😀

Zapálil kamaráda

Vyletěl čelním oknem